Velký rozhovor s Pavlem Hubáčkem v magazínu Forbes

Bílo-modrý Gulfstream G500 se odlepí od země a nabírá výšku. V klidu, hladce a tiše překonává bariéru mraků. Tak nějak samozřejmě, přiměřeně. Přesně jako jeho majitel a brzy možná další Čech mezi nejbohatšími lidmi světa.

Tento muž klepe na dveře klubu nejbohatších lidí světa. Má čtyři děti, Banku CREDITAS, Grandhotel Pupp, energetické společnosti, vilu po Alfonsi Muchovi, obrazy od Kupky i Mondriana, vinařství v Bordeaux, soukromý tryskáč Gulfstream G500 s označením OK-HUB. A taky má rád slovo přiměřeně. Tohle slovo ho taky výtečně vystihuje. Stejně jako bezelstná odpověď na otázku, jak se to vlastně stalo, že tenhle chlapík z Olomouce vydělává miliardy. „No promiňte, pracuju už nějakých třicet let, to snad miliardu musí vydělat skoro každý, ne?“ A to se, prosím pěkně, bavíme o miliardě dolarů, nikoli korun.

Pavel Hubáček, jeden z nejtišších a nejméně nápadných českých miliardářů. Tohle je story muže, který se přes klasický devadesátkový model "nakup na Západě, prodej doma", přes půjčky a obchod s pohledávkami vypracoval v byznysmena, s nímž dělají obchody nejúspěšnější Češi.

Pracuje pro něj více než tisíc lidí a spravuje účty čtvrt milionu občanů téhle země. V byznysmena, který má rád svou ohromnou excelovou tabulku, ale nikoho netouží ohromovat. V byznysmena, který začínal na ledě – a na ledě taky doslova začínal tento rozhovor. Zdálo se, že už to nestihne, přesto však David Kämpf nakonec puk dojel a téměř z úrovně brankové čáry zvýšil náskok na 2:0. Ve vyprodané O2 areně zavládla slovy těžko popsatelná elektrizující atmosféra. Devatenáct sekund před koncem už bylo hotovo. Češi se po čtrnácti letech stali mistry světa v hokeji. Všem kolem, včetně autorů tohoto textu, vypadávaly hlasivky. Více než sedmnáct tisíc lidí bylo na nohou.

Ve svém skyboxu stál i Pavel Hubáček, který si v reakci na Kämpfovu branku vyndal ruce ze zadních kapes a pořádně, avšak jen jednou, tleskl rukama. Lépe byste něčí charakter bez použití slov zachytili jen těžko. I proto vás teď možná napadá – kdo vlastně je a kde se vzal Pavel Hubáček?

Kde to všechno začalo?
U hokeje. Od pěti let jsem hrál hokej, trénovali jsme dvakrát denně. Takto jsem hrál až do dorostu. Při hokeji se člověk naučí disciplínu, makat, týmovou práci… Všechno, co se vám pak v byznysu hodí.

Byl jste šťastný?
Jasně, byl to perfektní kolektiv, strašná legrace. To se nedá s individuálním sportem srovnat. Chodil jsem i na hokejovou školu, velmi zajímavá zkušenost.

A pak?
Jak jsme byli starší, začali jsme jezdit do ciziny, kde jsme měli možnost nakoupit věci, které tu za komunistů nebyly. Třeba jsem nakoupil videa za pět tisíc korun a tady prodával za dvacet.

To je fakt takto prozaické, váš začátek?
Naprosto. A v momentě, kdy váš otec vydělává dva až tři tisíce měsíčně a vy vyděláte patnáct tisíc na jednom videu, vás to podle mě definuje do budoucna. Že nechcete dělat pro někoho, ale být na vlastních nohou.

Rodiče vám to schvalovali? Spousta lidí nad modelem koupě–prodej ohrnovala nos, možná i dnes…
Rodiče to ani nevěděli. (smích)

Takže první peníze přišly ještě za komunistů. A jak to bylo pak?
Pak už to bylo jednoduché. (smích) Po revoluci byl obrovský hlad a brány otevřené. Takže jsem dělal to samé, jen ve větším. Hlavně spotřební zboží. Od kuchyňských potřeb po jízdní kola. Takže to byl jednoduchý začátek…

Kolik jste vydělával?
Třeba milion týdně.

Vážně?
No jasně. Když jste měli zboží, bylo všechno možné. Jedním z prvních velkých obchodů, kde jsem vydělal milion korun, byly vánoční kolekce. Nakoupili jsme několik kamionů vánočních kolekcí a prodali jsme je odborářům, kteří je dávali zaměstnancům.

A kdy jste si řekl, že tohle je málo a že chcete něco jiného?
Máte vydělané peníze, nevíte, kam je investovat, a přijde někdo s pohledávkou, která je ručená nemovitostí a na které můžete vydělat. Takže jsem se naučil byznys s pohledávkami a vybíral jsem si ty ručené nemovitostmi. Pak jsem začal nakupovat různá portfolia z bank a tak dále. Kořeny většího byznysu mám tedy z pohledávek.

Těšilo vás obchodovat s pohledávkami?
Byl to dobrý obchod. Jestli to je dobře, nebo špatně, nad tím jsem nepřemýšlel. Prostě dobrý obchod. A většinou tam tratily banky. Zkrátka to odepisovaly, když se potřebovaly vyčistit před prodejem velkým investorům.

Dalším velkým skokem bylo co?
Vážnější obchod pak bylo půjčování peněz. Založil jsem Smart Capital, což bylo něco jako dnes Home Credit. Na vrcholu jsme měli sto tisíc klientů a vydělávali stovky milionů ročně v čistém.

To vzniklo na základě toho, že jste obchodoval se spotřebním zbožím?
To byla taková indicie, že bychom to asi měli dělat.

Na to nebyla potřeba bankovní licence, že?
Jasně, to bylo na živnosťák. (smích)

Jak dlouho to fungovalo?
Společnost jsem prodával v roce 2012 po nějakých deseti letech za osm set milionů korun. Koupil ji management, který část půjčkového byznysu později prodal Natlandu.

A tohle vás přivedlo k záložně?
Ano, koupil jsem podíl v První třebíčské záložně, kterou jsem postupně ovládl. Nakonec to bylo tak velké, že už nám nezbylo nic jiného než to buď zavřít, nebo transformovat na banku.

Na dnešní Banku CREDITAS?
Přesně tak, stejné IČO. Celkem je to osmadvacet let historie.

Bylo těžké získat licenci?
Nesmírně. Byla to práce na roky. U banky je poměrně těžké přesvědčit ČNB o kapitálu. Musíte prokázat kapitál, který máte v bance, a poté prokázat další kapitál, který byste mohli potenciálně potřebovat, kdyby byl nějaký problém, jinými slovy na případné navýšení. Všechno pochopitelně musí být zdaněné, prokázané a nesmíte si na to půjčit – musejí to být vaše peníze.

Takže najednou jste byl bankéř. To je něco, co jste si dříve uměl představit?
Já jsem majitel banky, nejsem úplně bankéř. (smích) Ale ani jedno jsem si samozřejmě nepředstavoval. Takovou budoucnost jsem si nemaloval. Dnes vidíte, že základní kapitál banky musí být třeba tři miliardy, to je fakt strašně těžké, to bylo mimo mou představivost.

Před chvílí jsme se ale bavili o tom, že jste přivezl pár videí, a teď jste majitel banky…
Dobře, ale to je třicet let. Za třicet let se udělá spousta práce, když máte chuť makat.

Jak se od banky člověk dostane k energetice?
Já chápu, že vás možná zklamu, ale ono je to vážně – alespoň v mém případě – snadné. Jednou za mnou přišel známý bankéř, že má známého, který má nějaké distribuční soustavy a potřeboval by půjčit dvacet milionů. No a za chvilku jsme zainvestovali prvních dvacet milionů, pak jsme měli společnou firmu s E.ON půl na půl a postupně se nám z toho vyvinula celá energetická větev. Co tím chci říct? Já energetice nikdy předtím nerozuměl, dostal jsem se k tomu náhodou.

A dnes jste na hraně toho, abyste vstoupil do globálního žebříčku nejbohatších s miliardou dolarů majetku… To je zkrátka velký skok, ne?
Vydělat první miliardu je těžké, pro mě to bylo dvacet let práce. Jak už jste ale na těchto objemech, vydělat další miliardu nebo dvě není tak složité. Hraje vám do karet složené úročení, ale i to, že zkrátka můžete dělat větší transakce, lovit větší příležitosti.

Co je pro vás v podnikání motor?
Dřív to byl samotný hlad po kapitálu. Dnes mě to prostě už jen baví. Baví mě sledovat, jak rosteme a naši klienti rostou spolu s námi. Ať už je financujeme, nebo s námi investují. Dělíme se s nimi o naše výnosy.

Jste na skupinu, kterou jste vybudoval, dnes pyšný?
Skupina CREDITAS má za sebou velmi úspěšné roky plné zajímavých akvizic. Z toho mám velkou radost. Za poslední dva roky jsme dosáhli zisku kolem 8,5 miliardy korun. Loni to bylo téměř 3,5 miliardy korun. Realizovali jsme velmi zajímavé akvizice v bankovnictví i energetice – ať už se jedná o Max banku, britský InterGen, nebo akvizici energetické společnosti GGE na Slovensku. Vidím v našich projektech velký potenciál do budoucna a byl bych rád, kdybychom ho maximálně využili. Myslím, že v nejbližších letech bychom mohli mít pravidelný zisk pět až šest miliard ročně a skupina CREDITAS by se mohla ještě zdvojnásobit. Během tří let bych chtěl hodnotu skupiny CREDITAS včetně mých privátních investic zdvojnásobit z pětadvaceti na padesát miliard korun.

A zajímají vás ty milníky? První miliarda korun, první miliarda dolarů, dvě, deset miliard dolarů?
Žádné takové milníky si už nedávám. Myslím, že miliarda dolarů stačí. (smích) Spíš přemýšlím o tom, co dál. Jak zapojit děti, jak zapojit rodinu, jak jim to postupně předávat…

Máte to vymyšlené?
Nemám, ale musím říct, že tyto myšlenky u mě akcelerovala tragická smrt Petra Kellnera.

A rýsuje se vážně nějaké předávání, nebo zkrátka uděláte family office a peníze budou vydělávat peníze?
Můj starší syn má vlastní byznys, takže ten se rodinného byznysu neúčastní. Druhý má vystudovanou VŠE, je v dozorčích radách, a jakkoli dělá práci v některých našich fondech, zatím nemá ambici byznys převzít. A holčičky jsou malé. I když ta nejmladší si teď nedávno sedla u mě v kanceláři v Olomouci na židli a pronesla: „Tak tady budu ředitelka!“ (smích)

Mrzelo by vás, kdyby děti nechtěly převzít byznys?
S tím se nedá nic dělat. To těžko ovlivníte. Takže nad tím takto nepřemýšlím.

A přemýšlíte o odkazu?
Je několik věcí, které bych rád dotáhl, aby tu po mně zbyly. Když zůstanou peníze na účtu, nikoho to moc nezajímá, ale třeba dobrá nemovitost může zůstat desítky, někdy stovky let. Nebo i tenhle hotel. (ukazuje kolem sebe na prostory Puppu) Ne že by zůstal úplně po mně, ale zůstane třeba ve family officu. V Olomouci například chystáme sportovní akademii pro mladé talenty.

Berete to tedy tak, že tu má zůstat něco hmotného?
Nejen. Třeba ta nadace pro sportovce, se kterou teď začínáme. Řádově bych tam chtěl dát zhruba miliardu v aktivech a financovat se bude z výnosů. Protože když někam dáte sto milionů klasickým způsobem, tak je rozdáte a je konec. A já bych rád, aby tohle běželo jako perpetuum mobile dlouhá léta. Protože ve sportu je důležité, aby to bylo pravidelné. Aby týmy věděly, že každý rok ty peníze dostanou.

Na co to tedy bude přesně?
Sportovní akademie, kde jsou dvě ledové plochy, škola, realizační zázemí, hala na míčové hry… Mimochodem, inspiraci na toto jsme čerpali v Salcburku, kde má podobnou akademii Red Bull.

To zní jako giving back hokeji…
Rád bych tomu hokeji něco vrátil, protože jsem z něj čerpal fakt hodně.

Na karlovarském letišti vcelku pravidelně přistává dvoumotorový vrtulník Bell 472. Ano, správně, patří muži z tohoto interview. Pavel Hubáček tady ve Varech může spojit příjemné s užitečným. Protože kdo by si nechtěl odpočinout v asi nejslavnějším českém hotelu, který už tři sta let nese název Grandhotel Pupp? Sedm let tenhle ikonický hotel, o nějž pravidelně projevují zájem nejrůznější investoři, patří právě Hubáčkovi. A tak nikoho nepřekvapí, že ve dvoraně Puppu má tenhle vcelku nenápadný, rozvážně a potichu mluvící a střídmě oblečený muž svoje oblíbené křeslo, kde pravidelně sedává. Tahle trofejní investice mu musí dělat radost – hotel je celoročně obsazen z více než osmdesáti procent, jeho ředitel Jindřich Krausz se ho snaží neustále vylepšovat a vydělané peníze obratem posílá zpátky.

„Pan ředitel mi dělá radost,“ říká lakonicky Pavel Hubáček a vypočítává další plány, které tady ve Varech – a nejen v Puppu – má. Bude provozovat další hotel Opera, uchází se o koupi prodělečných Alžbětiných lázní, o něž soupeří s nadnárodním hotelovým řetězcem Hilton. Pupp není jediná výrazná nemovitost, od níž má, obrazně řečeno, Pavel Hubáček všechny klíče. V Praze dokončuje na nábřeží dům s luxusními byty k pronájmu a tenhle dům drží jeden ze smutných českých úřednických rekordů – na stavební povolení se čekalo čtvrt století. Pavel Hubáček, ve žluté stavební helmě, ukazuje vzorový byt. „Všechny byty jsou určeny k pronájmu, metr čtvereční tu bude plus minus za tisíc korun,“ říká.

Možná že ten největší, nahoře, s výhledem na řeku, Letnou a Malou Stranu, bude jednou obývat sám. Rozhodování nebude mít olomoucký rodák a dnes pražský rezident lehké. Po letech náročné rekonstrukce otevírá svému majiteli náruč jiné slavné místo. Vila Alfonse Muchy, kde míval svůj ateliér a kde, stejně jako nový majitel, mohl odpočívat ochráněn před ruchem velkoměsta.

Máte v majetku výrazné a cenné nemovitosti, které rozvíjíte. Pupp, vilu Alfonse Muchy…
No, zrovna ta vila je dílo Alfonse Muchy, ne moje. Já jí jen dávám nový život v novém století. Je to nádherná nemovitost, památkáři byli velmi přísní a už několik let ji složitě rekonstruujeme. Jedna z variant je, že tam budeme žít. Ale vlastně to ještě nevím. Uvidíme.

Další prestižní adresa, která vám patří, je nový dům U Milosrdných a ten se teď blíží k otevření…
Na tomhle domě se pracuje neuvěřitelných dvacet pět let. Pan architekt Fránek sem původně nakreslil ten známý „maršmeloun“. Mimochodem, to byl pěkný návrh, ale neprošel. Přemýšlíme, že bychom ho postavili někde jinde. Ale to, co v ulici Milosrdných bude stát, je také mimořádný a nádherný projekt. Budou to nájemní byty, nahoře v posledním patře šestisetmetrový byt, asi největší na tomhle místě v Praze. Tam bude nájem asi 780 tisíc korun měsíčně. Dole dvě patra garáží, nahoře terasa.

To nás vrací k tomu, jaký bude váš odkaz, co chcete po sobě zanechat. Jsou to i tyhle nemovitosti?
Ano, ony budou jeden z odkazů. Ale! Ještě nic nepodtrhuju a nerozděluju, pánové!

Co vám dělá v poslední době největší radost?
No zrovna třeba tenhle dům, je to nádherný projekt, nesmírně složitý. Pan ředitel v Puppu mi dělá radost. Je moc šikovný a já díky němu s touhle nemovitostí nemám žádné starosti, naopak. Každý rok, když sem přijedu, je to tu lepší a lepší. Je to podle mě nejlepší hotel v Česku, naproti máme někdejší dům manželky pana Puppa Quisisana, v plánu je koupě a rozvoj čtyřhvězdičkového hotelu Opera kousek odtud, vedle divadla.

Tak ještě jednou stejná otázka. Co vám opravdu dělá radost, kterou dáte najevo? Včera jsme byli společně na hokeji, český tým vyhrál ve finále mistrovství světa po čtrnácti letech a vy jste to, byť bývalý hokejista, prožíval tak nějak střídmě…
Já jsem se díval na ten hokej, jak chlapci hrají. No a pak jsme vyhráli. Já to tak prostě mám, žádné velké emoce navenek. Dneska jsem si koupil nádherné hodinky, na které jsem dlouho čekal, ale taky žádné jásání navenek. Ale věřte, že si to opravdu užívám. Užívám si to uvnitř.

A naposledy, co vám tedy vůbec v životě dělá radost?
Nějaký dobrý byznys. Nedávno nám například schválili územní plán v Letňanech, který nám dovolí postavit 1250 bytů. A zase jsme zpátky u hokeje. Tenhle projekt připravujeme neuvěřitelných sedm let a ta změna se měla schvalovat ve čtvrtek, kdy se hrálo semifinále hokeje. A představte si, ty změny schválili bez rozpravy, za minutu, ve 21:25. Všichni chtěli koukat na hokej. Tak jsme za minutu díky těmhle změnám zhodnotili projekt, na němž jsme makali sedm let, o dvě miliardy.

Takže utečeme od radosti a vrátíme se k byznysu. Development je třetí noha vašeho byznysu. Jak důležitá?
Důležitá je, ale nejsou na tom žádné extra velké zisky.

Každý rok ale ceny v Praze rostou o více než deset procent.
To ano, ale všechno strašně dlouho trvá, projekty se připravují léta, a tak se to pak v čase spíš rozmělní.

Jak se díváte na Česko roku 2024?
Všechno je tu složité. Když se podívám na naše byznysy, není jasná energetická koncepce. Developerské projekty a jejich dlouhé schvalování, o tom jsme mluvili. Je velmi těžké tady podnikat.

Zas tak těžké to snad nebude, když váš byznys má hodnotu skoro miliardu dolarů…
No ale to je za třicet let, to snad musel miliardu vydělat skoro každý, ne? (smích)

No, asi jsme někde udělali chybu… Co byste v Česku chtěl změnit, co vás štve?
Já jsem se spíš se spoustou věcí už smířil. Stavební povolení může, jak vidíte, trvat třeba dvacet pět let. To je šílený rekord. A normální je deset let. Tedy normální to není, ale tady je to norma.

Změní se to s novým stavebním zákonem?
Změní. Bude to horší, myslím si. Pak to má své důsledky. Bytů je málo, ceny rostou a byty jsou drahé a spousta lidí si je nemůže dovolit.

Mluvíte s byznysmeny o tom, co by se s tím dalo dělat, jak takovou politiku změnit?
Takové ambice nemám. Je to na politicích, ale kvůli nešťastnému volebnímu systému tu máme u vlády vždycky slepené koalice a to znamená kompromisy a pomalý pokrok.

Máte ambice třeba iniciovat změnu volebního systému?
To opravdu nemám. Ale je to špatně nastavené. Kvůli tomu koaličnímu systému má každý každou chvíli potřebu se někde zviditelňovat, ukázat na sebe, třeba nějakým šíleným nápadem. Jako třeba zdanit investiční, nájemní byty. Vezměte si, že máte stovky nájemních bytů a nějaký pirátský nápad vám chce dramaticky snížit jejich hodnotu. To vás pak podnikání moc nebaví.

Jak už jsme párkrát napsali, Pavel Hubáček není muž rozmáchlých gest, velkých slov a na odiv dávaných emocí. I ve své kanceláři s onyxovou stěnou jako z vily Tugendhat mluví střídmě, pod svými šedivými vousy se usmívá tak nějak přiměřeně a přiznává, že tohle slovo – přiměřeně – ho přiměřeně dobře vystihuje. „Ano, dalo by se to tak říct,“ konstatuje lakonicky. Snad jen na chvíli se jeho pohyby zrychlí, kdybychom měli údaje o jeho tepu, snad i ten by se mírně zvedl. To když Pavel Hubáček vejde za onu onyxovou stěnu a ze svého pracovního stolu přinese poklad, svatý grál skupiny CREDITAS. Ohromně velkou různobarevnou excelovou tabulku. „Tak tady to je,“ říká vítězoslavně a roztahuje ji na jednacím stole. V téhle tabulce si plánuje a rýsuje budoucnost – svou i svojí firmy CREDITAS. Firmy, která zaměstnává tisíc lidí, má 260 tisíc klientů, patří jí čtvrtý největší distributor elektřiny v Česku, rozrůstá se na Slovensko i do Polska a aktuálně jedná o koupi banky v západní Evropě. Firmy, která má třeba i velký vliv na to, že se v Česku na brněnském autodromu znovu pojede mistrovství světa silničních motocyklů – MotoGP.

Do jaké míry je aktuální obraz skupiny CREDITAS obraz váš a do jaké míry je to už práce manažerů?
Skupinu CREDITAS buduju společně s klíčovými manažery a je to naše společná práce. Manažeři mi pomáhají naplňovat mé vize. Ale jestli se ptáte, kdo má poslední slovo, jsem to já.

Jste jediný akcionář skupiny. Zůstane to tak i nadále?
Člověk samozřejmě zvažuje různé modely a scénáře. Myslím si ale, že počet majitelů firmy má být lichý a tři už jsou moc. (smích) Firma s jedním akcionářem má nesporné výhody. Tou hlavní je velmi rychlý rozhodovací proces.

Jak vypadá případný názorový rozkol s managementem?
Názorových rozkolů máme minimálně. Za ty roky spolupráce se s nejužším vedením velmi dobře známe. Je to spíš o rozhodování typu „tady jsou dvě varianty, každá má své výhody a nevýhody, doporučujeme tuto“. Ale rozhodnout musím na konci dne já. A samozřejmě potom je strategické rozhodování a tam žádná demokracie neplatí.

Jaké máte ambice v byznysovém životě?
Dosáhl jsem, čeho jsem chtěl. Teď chci ten byznys, který máme, rozvíjet. Třeba banka potřebuje pro svůj další rozvoj, se všemi těmi mandatorními výdaji, určitou velikost. Máme teď bilanční sumu dvě stě miliard, ideální by bylo čtyři sta až čtyři sta padesát. To znamená dodat dalších deset miliard vlastního kapitálu a dostat se například na velikost Monety.

Chcete, aby CREDITAS tuhle velikost měla, díváte se na to, kde v žebříčku bank v Česku je?
Je to o ochotě posilovat ten kapitál. Deset miliard mám v bance, osm miliard v energetice, zbytek v developmentu a dalších privátních investicích. Musel bych to odtud přesunout do banky. Takže takhle o tom přemýšlím.

Jaká je vaše největší privátní investice?
Teď třeba máme velkou investici v nemovitostním fondu Max Realitní Richarda Morávka. Je to velmi zajímavá investice, aktuálně jsou ve fondu aktiva za více než deset miliard korun, například obchodní centra. Investuji do něj peníze z našeho family office a současně ho nabízíme i našim klientům.

A osobní investice? Třeba letadlo?
Ano, to je velmi dobrá investice, i když pan finanční ředitel to možná cítí jinak. Na to se vlastně nedá dívat moc jako na investici. Nejhorší není paradoxně ten nákup, více než miliarda korun, ale spíš roční náklady, které jsou sto dvacet milionů korun. Pomáhá mi to ale v práci, v rámci připravovaných akvizic teď dost létáme a nějak si to musím obhájit.

Zase se obloukem vracíme k té radosti ze života. Tu můžou přinášet i věci, umění, hodinky… Jste majitelem obého, co vás na tom zajímá?
Hrozně zajímavé je to čekání a těšení se na ty věci. Na letadlo čekáte rok a půl, na hodinky víc než rok… Ale to čekání mi jde. S věkem přichází trpělivost.

A obraz od Františka Kupky, to byla investice, nebo láska?
Sběratel nejsem, ale tenhle obraz se mi moc líbil. Tak nakupuju obrazy já. Koupili jsme ho napřímo, ve Francii. Mám ho v kanceláři v Olomouci. Mám taky ikonický obraz od Theodora Pištěka Nahá Maja. S ním jsme se potkali tady ve Varech, v Puppu. Takže k mým nákupům se vždycky vztahují nějaké příběhy, takový jsem sběratel.

Co čtete, koho sledujete, jak se udržujete mentálně „sharp“?
Mentálně „sharp“ mě udržují hlavně mé dcery. Na některé jejich dotazy musí člověk velmi obratně a chytře reagovat. Jinak ale poměrně hodně čtu – hlavně tedy ekonomické zprávy a analýzy. Na udržení se ve fyzické kondici mám jednoduchý recept. Sport, zdravá strava, hodně odpočinku. Přestal jsem jíst sladké a snažím se vyhnout alkoholu, ale ne vždy se mi to daří. Občas si rád zahřeším dobrým červeným vínem nebo doutníkem. Nemám a nesleduju žádná sociální média, to k duševnímu klidu celkem dost pomáhá.

Pokud byste si ze všech svých byznysových projektů mohl ponechat jeden, který by to byl?
Mám jen jeden byznysový projekt, a to je skupina CREDITAS. A ten si chci určitě nechat. To je opravdu těžké, mám rád všechny části skupiny, každou jiným způsobem.

A pokud byste si ze všech soukromých investic mohl ponechat jednu, která by to byla?
Mou největší soukromou investicí jsou moje čtyři děti. Jsem moc rád, že mám hezké vztahy s dospělými syny i mladšími dcerami.

Kdo ze světového byznysu vás inspiruje, čí počínání se vám líbí?
Zajímavých lidí ve světovém byznysu je hodně, ale já bych zůstal doma. Pro mě je zajímavou a inspirativní osobností Jaroslav Preiss. Byl generálním ředitelem Živnostenské banky, kterou vedl od roku 1917 do roku 1938. Banka získala pod jeho vedením rozhodující vliv na českou ekonomiku a vlastnila takřka polovinu tehdejšího československého průmyslu. Preiss předsedal správním radám řady firem a řídil nejdůležitější podnikatelské svazy. Byl také osobním bankéřem a poradcem prezidenta Masaryka. Mimochodem, měl přezdívku Žralok od Prašné brány. Jako šéf banky měl neuvěřitelný přesah.

Jaká je vaše představa dokonalého štěstí?
Za velké štěstí považuju být zdravý a mít zdravou rodinu. Mít kolem sebe lidi, se kterými je mi dobře, a dělat, co mě v životě baví a co dává smysl. Peníze vám samy o sobě štěstí nezaručí, i když samozřejmě život usnadní. Ale pokud jde o konkrétní představu: Jsem s rodinou v Itálii. Piju kávu, dívám se na moře, holky se smějí a dovádějí u bazénu a z Prahy mi management zavolá, že mi posílají dividendy. (smích)

Jaký je váš největší strach?
Mám strach z věcí, které nemůžeme ovlivnit, jako je třeba válka na Ukrajině. Nedávno jsem měl obavy při povodních, které postihly i mou rodnou Olomouc. Není to strach o sebe, ale nepříjemný pocit bezmoci, že s tím v tu chvíli nemůžete nic dělat. Nemůžete tomu zabránit.

Čeho ve svém životě nejvíce litujete?
Těžká otázka, určitě se najdou věci, které bych zpětně udělal jinak. Snažím se ale dívat dopředu, nemá cenu se trápit něčím, co se nedá změnit.

Jaká je vaše největší byznysová lekce?
Nepouštět se do odvětví byznysu, která neznáme a nezabýváme se jimi. To už se mi v minulosti nevyplatilo. Proto si ve skupině CREDITAS držíme tři pilíře – finanční služby, energetiku a development – a v těch posilujeme a rosteme. A naši investoři můžou být naprosto klidní.

A vaše největší životní lekce?
Můj mladší bratr zemřel náhle a poměrně mladý. V tu chvíli si uvědomíte, jak je všechno relativní, co je vlastně v životě důležité. Samozřejmě na to pak zase pozapomenete, ale čas od času je dobré si to uvědomit.

Co nejčastěji říkáte svým dětem?
Já bych řekl, že jim dávám najevo, jak mi na nich záleží, ony by to asi viděly jako poučování o budoucnosti. Děti mezi sebou mají poměrně velký věkový rozptyl. Dospělým synům asi nejčastěji říkám, aby (na sobě) víc pracovali, že mají nebo budou mít zodpovědnost za rodinný byznys. Dcery jsou aktuálně ve věku, kdy je někdy lepší jim neříkat nic. (smích)

Rozhovor byl publikován v magazínu Forbes. Autor: Petr Šimůnek, Zdravko Krstanov, Foto: Anna Kovačič